Honzlová. Protestsong
Autorka: Zdena Salivarová Škvorecká
Žánr: Román / "exilová próza" (?)
Počet stran: 284
Úplná citace: SALIVAROVÁ, Z.: Honzlová. Prostestsong. Doslov M. Špirit. Praha: Argo 2021, 5. vydání, v Argu první.
Jana Honzlová, 21 let, talentovaná zpěvačka, členka folklórního souboru Sedmikráska, pohledná, sečtělá, mluví cizími jazyky...
Jana Honzlová, 21 let, politicky nespolehlivá, buržovazní živel, otec v emigraci...
50. léta v Československu byla dobou děsivého komunidtického teroru, který znejistil lidské vztahy, protože mnohdy nebylo vůbec jasné, komu lze a komu nelze věřit. Tuto chorobně zanícenou atmosféru jedinečným způsobem zachytila Zdena Salivarová ve svém Románu Honzlová s podtitulem Protestsong. Začala jej psát v Praze, dokončila až po své emigraci v Torontu (1. vydání vyšlo v roce 1972) Krátký časový úsek jednoho léta v sobě koncentruje směšně tragický příběh, okořeněný bizarními vzpomínkami a syrovou mluvou. Kniha je autentická, protože autorka si reálie nevymýšlí, ale přetavuje svou osobní zkušenost, danou historickou epochu popisuje popisuje sugestivně a živě. Jde o literaturu, která patří do knihovny všech, kdo chtějí poznat naši historii s dotknout se mentality zlomeného času.
(Popis z přebalu knihy)
Mé hodnocení
Po dočtení jsem byla rozlomená, s vyraženým dechem a husí kůží na rukou. Kniha je úžasná. Nechápu, proč jsme ji neměli v doporučené literatuře ke státnicím, protože by si to opravdu zasloužila. Jazyk je syrový, jednoduchý, autentický. A díky tomu se vám kniha čte sama, ani si neuvědomíte, že už jste za půlkou.
A teďtrochu sofistikovaněji. Díky knize Zdeny Salivarové se ocitáme v socialistickém Československu 50. let. Sledujeme, jak mezi lidmi panovala nedůvěra, všichni si střežili své soukromí, protože nevěděli, co může kdo převrátit. Kniha je psaná ich-formou, vypravěčem je přímo Jana Honzlová, ústřední hrdinka příběhu.
U některých lidí na instagramu jsem se setkala s tím, že si na první osobu museli zvykat, mně ale nevadila od začátku. Pokud je ich-forma dobře podaná, vyhovuje mi více než vševědoucí vypravěč. Když jsem ale dřív hodně četla YA literaturu, také jsem příběhy, kde vyprávěla jedna z postav, neměla ráda. Hlavní hrdinky byly často naivní a protivné a knihy se mi znelíbili právě díky vypravěči = hlavní hrdince. To se tady (předpokládám) nestane. Díky vyprávění přímo Janou Honzlovou je příběh autentický, syrový a dozvíte se, co a jak musel prožívat obyčejný člověk v 50. letech, pokud nešel na ruku režimu.
Nejvíce na příběhu oceňuji:
- Autenticitu
- Nečekanou gradaci příběhu, která mě roztrhala na milion kousíčků
- Jazyk (Autorka používá i v pásmu vypravěče hovorovou češtinu, nebojí se užití vulgarismů - ovšem účelně, tam, kde se opravdu hodí, obvykle v přímé řeči. Postavy mají svou specifickou mluvu, např. přímou řeč uklízečky paní Pelikánové byste poznali, i kdyby nebylo uvedené, že onu větu pronesla ona."
.......................................................
Kontext a autorka
Kniha byla poprvé vydaná v roce 1972 jako třetí vydaná kniha nakladatelství ´68 Publishers, které založila právě Salivarová spolu se svým manželem, Josefem Škvoreckým, v roce 1971. Podle doslovu Michaela Špirita se o ní často hovoří jako o exilové próze, nicméně kniha začala vznikat ještě v Československu a byla dokončena v době, kdy Manželé Škvorečtí cestovali po Americe s československým pasem, tedy naprosto legálně.
Když Honzlová roku 1972 poprvé vyšla, narazila na vlnu překvapení. Velmi diskutovaným byl převážně jazyk knihy. Nešlo ani tak o prvky hovorové češtiny, na které už exulanti byli zvyklí ze Škvoteckého Tankového praporu (Ten vyšel v ´68 Publishers jako první kniha), ale o jadrnou mluvu paní Pelikánové, užívání vulgarismů nebo projev bez interpunkce, na který tehdejší čtenářstvo nebylo zvyklé. Někteří kritici tyto novoty přivítali s nadšením, u těch konzervativnějších se ale střetávaly s odmítnutím.
Vedle přívlastku "exilový" se s románem Zdeny Salivarové také pojí atribut "autobiografický", píše pan Špirit ve svém doslovu. Ihned ale situaci uvádí na pravou míru. Jana Honzlová má sice s autorkou řadu společných bodů, o autobiografický román se ale nejedná. Sama autorka k tomu prý řekla následující:
Honzlová samozřejmě není Salivarová, snad, při hodně dobré vůli, je to její dvojče, které je možná, jako by ji z oka vypadlo, mluví stejně, jedná stejně, ale je přece jen někdo jiný. Román má samozřejmě celou kupu autobiografických prvků, ale všechno ve skutečnosti bylo jinak. Je to pravda a vlastně není to pravda.
Takovéto vyjádření se mi zdá hodně zavádějící a i z komentáře pana Špirita cítím trochu klasické literárněvědné přesvědčení o tom, že postava/vypravěč knihy nikdy nemůže být stejná jako její autor, i kdyby k tomu všecho nasvědčovalo. Ale o tom třeba někdy jindy v rámci projektu Vhled do literární teorie, který plánuji.
.......................................................
Závěrem
Závěrem bych už jenom zopakovala, že mě kniha opravdu nadchla, přináší zajímavý vhled do života v 50. letech, dokáže navodit pocit strachu, který v té době bezesporu panoval a graduje takovým způsobem, že vám vylezou oči z důlků.
* Michael Špirit mě učil na vysoké škole, na bakaláři i na magistru. Všichni jsme se klepali, abychom ho neměli u státnic a nezkoušel nás ze Škvoreckého, na kterého je opravdu expert. Pro mě to vždycky bude pan docent Špirit. Opravdu je kapacita ve svém oboru, jeho doslovy a komentářde vřele doporučuji.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat