HODNOCENÍ: Poslední přání (Zaklínač #1)

Poslední přání (Zaklínač #1)

Autor: Andrzej Sapkowski
Překladatel: Stanislav Komárek a Jiří Pilch
Série: Zaklínač #1

Žánr: Fantasy
Počet stran: 272
Nakladatelství: Leonardo

Pěti slovy: Skvělá kniha pro milovníky her

Geralta z Rivie, zaklínače bojujícího s nestvůrami, ošklivě pokousala striga a on se po boji zotavuje v chrámu kněžek Melitelé. Tam se odvíjí rámcový příběh propojující jeho vzpomínky na jednotlivé příhody. V povídkách najdeme od všeho trochu – máme tu setkání se strigou (Zaklínač), prokletí loupežníka Nivellena (Zrnko pravdy), dilema u Blavikenu (Menší zlo), Zákon překvapení (Otázka ceny), epizodu s čertem v Dol Blathanna (Konec světa) a nakonec titulní povídku Poslední přání, kde Geralt seznamuje se svůdnou Yennefer.

7/10 ☆

První Zaklínač se mi hodnotí hrozně špatně, protože povídkové knihy normálně nečtu. Tady jsou ale součástí kánonu, tak jsem si je nemohla odpustit. A opravdu nevím, co na to říct. Bavily mě, ale s odstupem si uvědomuji: Nebylo to spíš proto, že mám ráda ten svět? Z her? Kniha se mi četla dobře, ale nebyla jsem z ní tak nadšená, jak jsem si zpočátku nalhávala. Proč, to se dozvíte v podrobnějším hodnocení níže. Hodnocení je víc strukturované a méně emotivní. Pokud Vás zajímají spíš emoce, těm věnuji větší prostor v příspěvku na instagramu.

a) Dojem při čtení a po dočtení:

Ucelenému rámcovému příběhu předchází první povídka, ve které je hlavní postava Visenna a ne Geralt. Kdo je Visenna a proč je úvodní povídka o ní? To se za celou knihu nedozvíme. (My, kdož svět zaklínače už známe, máme jasno, ale prvočtenář může jen kroutit hlavou.) Tato povídka mi přišla úplně jiná než zbytek povídek. Bylo to takové to surové začínající fantasy, kdy postavy nemají v podstatě žádný charakter, boj je popisovaný hodně technicky a vy se do něj nedokážete pořádně vžít, protože neplyne. Po této první povídce jsem byla poměrně zaražená. Letmo jsem si totiž pamatovala, že mě Zaklínač moc bavil, když jsem ho četla poprvé. Tehdy mi ale bylo 15? Možná 17. Říkala jsem si proto, že jsem se asi vyvinula a bála jsem se, že ho tentokrát nedočtu.

ALE! Zbývající povídky byly už jiné, lepší. Přišlo mi, jako kdyby je psal někdo úplně jiný. Čím dál jsem v knize byla, tím víc jsem ji užívala. Po dočtení jsem skoro obrečela to, že doma nemám Meč osudu a nemohu se hned vrhnout na další povídky. Dojmy se tedy měnily v průběhu čtení, ale celkově se mi kniha líbila. Ne tolik jako spousta jiných knih, ale líbila. Mé nanadšení ale připisuji i tomu, že se jednalo o povídky, které obecně nejsou mému srdci blízké. Objektivně si ale myslím, že jde o kvalitně zpracovanou látku. Neříkám, že je to TOP, ale tento Zaklínač byly asi jedny z nejlepších povídek, co jsem kdy četla. Ale pořád povídky…

Zajímavost:

Povídka o Visenně (Cesta, z níž není návratu) byla původně napsaná mimo kontext ostatních povídek (očividně) a do souboru byla přidaná až dodatečně, proto nezapadá do rámcového příběhu. V původním polském vydání Ostatnie życzenie (1993) tahle povídka není a co nejsem pochopila, to, že je v českém vydání jako takový prolog je rozhodnutí čistě českých editorů. Pokud jsem to pochopila špatně, opravte mě, prosím.

b) Příběh 5/5:

Jednotlivé povídky tvoří ucelené vyprávění, popisují dílčí Geraltova dobrodružství a jsou velmi umně provázané rámcovým příběhem, ve kterém Geralt po boji setrvává v chrámu kněžek Melitelé a rozmlouvá postupně s kněžkami Nenneke a Iolo a svým přítelem Marigoldem. Děj není předvídatelný (no jasně, na to tam ani není prostor), neobsahuje žádná hloupá klišé a povídky mají svou dynamiku a vlastně i hloubku. Povídka Menší zlo staví na morálním dilematu a hraje si s otázkou, jestli existuje něco jako menší zlo. (Tomu bych ráda věnovala někdy celý příspěvek na instagramu).

Příběhově jsem z povídek byla nadšená, protože dohromady obsahují všechno, co od dobré fantasy čekáte. Nebo spíš co čekám já, protože tohle je velmi individuální. Zároveň je ale škoda, že se jednalo jen o výseky jednoho uceleného příběhu, takže je víc toho, co řečeno nebylo, než bylo. Ale takhle fungují povídky, já vím.

 Postavy 4/5:

Jediná postava, kterou během čtení opravdu poznáme, je Geralt. Na rozdíl od ostatních postav se totiž vyskytuje ve všech povídkách (kromě Cesty, z které není návratu). Zaklínačské mutace se u něj projevují víc, než v seriálu (nebo v mém případě v hrách) a je velmi neemotivní a chladný. Zabíjení mu nedělá problémy a když se v hospodě začne ohánět mečem jen kvůli nějaké nepříjemné narážce, uvědomila jsem si, že jsem si ho pamatovala špatně. Ve hrách jsem se snažila co nejvíc přiblížit reálnému charakteru a nezabíjela jsem, pokud to šlo jinak. Ale při čtení této první knihy jsem pochopila, že jsem ve svých jednáních naopak od charakteru zatraceně oddálila.

A jo, Yennefer je v knize fakt neuvěřitelná mrcha a znovu jsem si připomněla, proč ji tak nemám ráda.

Jazyk/Čtivost: Za mě nejslabší stránka knihy. Autorův styl mi není blízký, Je takový „strohý“, s jazykem si moc nehraje. Ale nemám ho už v živé paměti, kromě první povídky o Visenně, tak ho tu nechci strhat. Poučení pro mě? Psát recenze hned po dočtení.

Vztahy: Jediný skutečný vztah je snad mezi Geraltem a jeho koněm. Zbytek je takový hodně povrchový, ale zároveň to ke knize sedí. Je ho příběh o chladném Zaklínači, který putuje světem a zabíjí nestvůry. Proč by nás do hloubky mělo zajímat, jaké vztahy si buduje s jinými postavami? V povídkách stejně vztah moc vybudovat nejde.